"Proboha, dělej!"
křičela matka na porodním sále, když jsem se po devíti měsících dral z jejího lůna na svět.
"Tak dělej, pij," pobízela mne o pár dní později a do úst mi strkala bradavku.
"Proboha, dělej, do školy musíš chodit včas!" pronášela několik let ráno zvýšeným hlasem.
"Dělej, venku je tak pěkně a ty se nimráš v jídle," zlobila se často babička, u níž jsem trávil prázdniny.
"Pepo, hlavně dělej, je to pěkná holka, ať ti ji někdo nevyfoukne,"
prohlásil otec, jakmile jsem mu sdělil, že chci Marii požádat o ruku.
"Dělej, nebo přijedeme pozdě," pobízela mne moje budoucí žena, když jsem se snažil narvat do svatebních šatů.
"Dělej, do pokoje můžou vtrhnout děti!" říkávala, už jako moje zákonitá manželka, při ranních intimních chvilkách.
"Dělej, hoří termín," plísnil mne často šéf našeho oddělení.
"Dělej, ať doběhneme tu tramvaj," zavolala na mne manželka předevčírem, protože jsme pospíchali do divadla.
Když jsem bez rozhlédnutí vkročil do vozovky, srazila mě dodávka.
Teď ležím v nemocnici a je mi zle. U postele stojí celá rodina.
"Tiše, Patriku, dědeček umírá," šeptá snacha neposednému vnoučkovi, který se zeptal,kdy už půjdou domů.
Marie slzí, synové se zrakem zabodávají do podlahy. I když se všichni tváří tragicky, tuším, co si myslí...